|
Světem s Václavem Fischerem
Ibiza
 Miluji
létání a poznávání nových krajů, lidí a jiných způsobů života.
Tentokrát vás chci zavést na "bílý ostrov lásky",
Ibizu. Asi mi jen stěží uvěříte, že je to skutečné. Ani
já jsem zpočátku nevěřil svým očím, a přesto je to tak -
Ibiza je prostě ostrov světla.
Když se tu chvíli po východu slunce zvedne opar, objeví
se před vámi v celé své kráse hrad, vypínající se nad hlavním
městem Ibizy, které nese stejné jméno jako ostrov. Je to
první věc, která vás okamžitě pro příjezdu na Ibizu upoutá.
Tady na této skále, tyčící se nad mořem, je koncentrována
většina historie ostrova. Ostrova, který odpradávna lákal
svou krásnou přírodou, úrodnou zemí a mořem plným soli.
Zeměpisná poloha a tvar pobřeží učinily z Ibizy již v dávných
dobách dopravní křižovatku mezi Evropou a Afrikou. Již Kartaginci
viděli v ostrově místo bohy obzvláště požehnané. A tak Ibiza
vděčí za své jméno pravděpodobně egyptskému polobohu Bessovi,
ochránci úrody. Z názvu Bessa se později vyvinula Eivissa,
neboli španělsky Ibiza. Tento ostrov, sousední Formentera
a několik dalších sousedních malých ostrůvků nesou souhrnný
název Pityussy. Toto jméno je odvozeno od řeckého slova,
které znamená Ostrovy porostlé piniemi.
Díky klimatickým podmínkám a vyrovnaným teplotám na ostrově
neustále něco kvete. Když jsem tam byl naposledy, byl říjen,
a přesto kvetly jiřiny, rozmarýny a vřes a dozrávalo ovoce
- kdoule, pomeranče, mandle, granátová jablka a fíky. Zato
živočichů je zde poskrovnu. Z domácích zvířat objevíte jen
tu a tam se pasoucí ovce.
Překrásná průzračná voda, bohatá na bílé zlato, jak se kdysi
přezdívalo soli, lákala už Féničany. V jižním cípu Ibizy
se nacházejí solná pole, která pocházejí ještě z těch dob.
Způsob dobývání dříve nedocenitelného bílého zlata se za
celá tisíciletí nezměnil. Na jaře se naplní velké nádrže
mořskou vodou, a když se usadí kaly, začne se slaná voda
odvádět do mělčích nádrží, odkud se pak odebírá sůl, někdy
dokonce dvakrát po sobě.
Pirátská
historie
Jenom pro ostrov typické zelené ještěrky, vyhřívající se
na skále, ruší klid zesnulých v punské nekropoli v Puig
de Molins. Pod zbytky větrných mlýnů ze 13. století bylo
v roce 1903 nalezeno kartaginské pohřebiště s více než třemi
tisíci hroby. Je to největší doposud objevená punská nekropole
na světě. Hroby, vytesané do skály, obsahovaly dva, maximálně
šest sarkofágů a ve většině z nich byla uložena stejná soška
bohyně jménem Tanit. O tom, jak velkou roli hrála kartaginská
osada v představách jednotlivých národů, svědčí báj, podle
které se za místo narození proslulého Hannibala považuje
skalnatý ostrov Es Vedrá, ležící nedaleko Ibizy, který je
dodnes jakýmsi jejím symbolem. více
se dozvíte v časopise Sezona
|
|
