|
Rozhovor
CHANTAL POULLAIN
Život není jen divadlo
"Pro mne je divadlo
jako svatba - s hereckými partnery, s režisérem i s textem.
Prožívám okamžiky, které vím, že už se nikdy nevrátí..."
Herečka CHANTAL POULLAIN (1956)
se narodila ve známém přístavním městě Marseille na jihu
Francie. Pochází z malířko-sochařské rodiny. Po studiu na
katolické klášterní škole se však rozhodla pro herectví,
které studovala na Divadelní akademii v Ženevě. V roce 1978
se seznámila s Bolkem Polívkou a odstěhovala do tehdejšího
Československa. Dnes jsou rozvedeni, mají spolu patnáctiletého
syna Vladimíra. Jako herečka hostuje Chantal Poullain v
několika pražských divadlech (Ungelt, Národní divadlo) i
mimo Prahu, například v Hradci Králové nebo Brně. Rovněž
stojí v čele Nadace Archa Chantal, která vhodnými úpravami
interiérů zpříjemňuje dětem pobyt v nemocnicích. Velmi úspěšně
také jezdila pohár osobností na brněnském okruhu za tým
Ford Raschino. Loni v létě však zavinila autonehodu, při
které byli zraněni dva lidé. U soudu dostala podmínku a
zákaz řízení automobilu na dvacet měsíců.
Po mnoha
měsících vycházíte ze své ulity, do které jste se uzavřela
po osudné havárii minulého léta. Čím to, že vám to tak dlouho
trvalo?
Těžko se dávám dohromady a všichni mi říkají, že už musím
něco dělat, tak se pomalu stavím na nohy. Pochopila jsem
ale spoustu věcí, které jsou pro mne důležité.
Říká se, všechno zlé pro něco dobré...
A taky, že nikdy nevíte, co bude zítra. Po tomto zážitku
už si netroufnu říct, kde budu zítra - tady, nebo jinde...
Nikdy v životě mne nenapadlo, že bych mohla ublížit dvěma
lidem. Uměla jsem si představit, že potká něco špatného
mne, ale že někoho zraním, to ne. Když se to stane, najednou
si uvědomíte, jak se vás to týká. A to je největší trest,
jaký můžete dostat.
To byla vaše první autohavárie?
Poprvé v životě jsem někomu ublížila.
Jaká byla vaše první reakce, když
se to stalo?
Je to chvíle, kdy myslíte jen na to, jak pomoci. Kontaktovala
jsem se s rodiči těch lidí a nabídla svou pomoc. Myslím,
že když už se něco takového stane, nemůžeme utíkat, je potřeba
postavit se čelem.
V čem ta pomoc spočívala?
Dva měsíce jsem byla dennodenně v kontaktu s rodiči zraněných
a od první chvíle, kdy lékaři dovolili, i v kontaktu s Radkou
a Jakubem. Snažila jsem se co nejlépe pomoci psychice obou
a v nemocnici jim domluvila společný pokoj. Hovořila jsem
s lékaři, abych zjistila, zda mohu být ještě nějak nápomocná.
Své pojišťovně jsem předala veškeré náležitosti, aby mohla
z mé pojistky odškodnit jak Radku, tak Jakuba. Samozřejmě
jsem cítila jako svou morální povinnost dát finanční dar
500 tisíc korun. Přišlo mi naprosto přirozené, že se oba
stali součástí mého života. Naivně jsem si myslela, že se
stali i mými blízkými přáteli. více
se dozvíte v časopise Sezona
|
|
