Objevování

Americký dědeček automobil


"Slibuji vám, že vyrobím auto tak levné, že si je bude moci pořídit každý stejně lehce jako boty či slaměný klobouk, aby si pak mohl s rodinou užívat radostných hodin v boží přírodě," prohlásil Henry Ford.

Podobné inzeráty bombardovaly detroitský tisk na samém počátku minulého století s takovou pravidelností, že jim začínali někteří méně movití čtenáři pomalu věřit. Ale na tvářích většiny budily jen shovívavý úsměv. Pana Forda dobře znali, jeho dílna vysypala mezi lety 1903-1908 celou abecedu dvouválcových až šestiválcových vozů. Doslova a do písmene.
Tento většinový vlastník stejnojmenné továrničky, technický samouk a přesto jeden z týmu konstruktérů, své výrobky totiž označoval velkými písmeny. "Áčka" se prodalo více než 600 kusů, po něm následovaly vylepšené verze C, F, K, N, R a S. Chybějící písmena označují auta, jež se do výroby nikdy nedostala. Nutno však říci, že tím, jak jeden model střídal druhý, se u Fordových vozů postupně zvyšovala cena, až se dostala na úroveň podstatně luxusnější konkurence. A s tou se fordky nemohly měřit. Vypadaly těžkopádně a neohrabaně, o nějakém pohodlí při jízdě nemohlo být ani řeči…

Spolehlivost doslova za babku
Teprve u písmena T se "to" stalo. Aniž by Henry Ford svoji myšlenku jakkoliv konzultoval se správní radou, oznámil v roce 1905 místním novinám, že už brzy vyrobí 10 000 aut ročně, které bude prodávat za cenu 400 dolarů. Reakcí jeho společníků bylo zděšení. Schylovalo se k další roztržce, jež lemovaly Fordovu kariéru s pravidelností patníků michiganských silnic. Přitom se Henry pouze vrátil k myšlence "automobilu pro každého", se kterou své podnikání o dekádu dřív v kůlně na zahradě začínal. Představoval si vůz bez jakýchkoli zbytečností, který "překodrcá" čerstvě zorané pole jižanských států stejně dobře jako zablácené cesty plné výmolů. Auto, které postaví celou Ameriku na nohy, či spíš na kola, a zajistí jí jednou provždy neomezenou mobilitu. Dopravní prostředek, který už nebude hračkou a výsadou bohatých. A navíc bude pocházet výhradně z dílů "Made in Ford".
Už tajný zkušební model, byť jen poloviční velikosti, měl podlahu hodně vysoko nad zemí, aby zvládl venkovské cesty. Solidní kola pan Ford doplnil tuhou nápravou s příčnými listovými pery a jednotlivé části motoru, převodovky či jen matky na kolech nechal upravit tak, aby je mohli opravovat i farmáři se základními nástroji. Pozdější prototyp vozu už ve velikosti 1 : 1 nechal mnohokrát rozebrat a znovu se stopkami v rukou složit, aby jej pak sám otestoval. Společně s pár přáteli, mimochodem strojními inženýry, vyrazili na loveckou výpravu do vzdáleného Wisconsinu. Najeli 2183 kilometrů a spotřebovali 309 litrů pohonných hmot. Auto nejenže zátěž vydrželo, ale ukázalo se, že má na litr benzinu dojezd sedmi kilometrů, což byla hodnota na tehdejší dobu velice příznivá.

Ať žije plechová Líza!
Jednoduchost, robustnost, nízkou spotřebu a dlouhou trvanlivost dostalo "téčko" už do vínku. Narodilo se také s tmavou barvou pleti. "Moji zákazníci mohou mít své nové auto v jakékoliv barvě, kterou si budou přát, pokud to bude černá..." nechal se továrník slyšet. Tato věta vstoupila do dějin a řada lidí udělala za Fordem křížek. Už tehdy totiž platilo heslo "náš zákazník, náš pán"
více se dozvíte v časopise Sezona