Hudební zeměpis od A do Z

LIBANON

Libanonská republika by svou polohou (leží na východním pobřeží Středozemního moře) byla ideální zemí pro turistiku - v zimě je tam možné zaplavat si v teplém moři a zakrátko třeba lyžovat v blízkých horách. Kdyby se ovšem Libanon, přezdívaný samotnými muslimy Švýcarskem Blízkého východu, dodnes nevzpamatovával z následků občanské války, která zničila obraz země v očích celého světa. Turisté budou cestu zpět do Libanonu hledat ještě dlouho...

Intimní rozhovory s Bohem
S libanonskou hudbou se můžeme dokonale seznámit poslechem cédéčka "Anthology of World Music: Lebanon" (Rounder Records). Tato nahrávka představuje vokální hudební projevy tří nejdůležitějších směrů libanonského islámu: drúzů, šíitů a sunnitů. Tyto zpěvy, hymny a modlitby lze charakterizovat jako "intimní rozhovory s Bohem" a západní posluchač by zde zřejmě našel řadu styčných bodů s gregoriánským chorálem. V drúzském náboženství (drúzové v Libanonu vyznávají tajné náboženství spřízněné s islámem, ale nepovažují se za muslimy) jsou pohřby jednou z nemnohých příležitostí, pokud ne vůbec jedinou, kdy věřící mohou společně zpívat náboženské písně. Drúzský směr islámu byl vždy relativně uzavřený a ani v dnešní době toho o něm příliš nevíme: proto je těžké posoudit, jestli zde vedle pohřebních zpěvů existuje ještě nějaký další náboženský repertoár. Pokud se týká repertoáru pohřebního, ten je rozdělen mezi laiky a církevní hodnostáře. Mužům a především ženám jsou vyhrazeny různé žalozpěvy, souhrnně označované termínem nadb, zatímco modlitbu za zemřelé neboli zikrayat přednášejí kněží. Nadb i zikrayat jsou charakteristické tím, že vyjadřují niterný, vnitřní žal - jde vlastně o meditaci tváří v tvář osudu lidstva. Žalozpěvy tohoto typu nejsou charakteristické pouze pro drúzy, setkáme se s nimi také u některých jiných, geograficky blízkých náboženství - kupříkladu u řeckých katolíků. Přitom i jednotlivé drúzské populace se v důrazu kladeném na pohřební žalozpěvy liší: rituály zachycené na naší nahrávce jsou typické hlavně pro drúzy žijící ve vnitrozemí Libanonu, zatímco u jejich souvěrců na pobřeží Středozemního moře nebo v sousední Sýrii přežívají už jen ozvuky této tradice. Hudební jazyk drúzských pohřebních zpěvů obsahuje všechny základní prvky arabské hudby. Stupnice, s nimiž se tu setkáme, jsou stejné jako v arabské světské hudbě.

Osobní modlitba a Vzývání
Aby se odlišili od svých iráckých, íránských nebo jemenských souvěrců, přijali libanonští šíité tituly dja'fariyya a matawila. Zatímco první označení odkazuje k Dja'farovi, druhé by se dalo volně přeložit jako "následovníci Aliho a všech jeho věrozvěstů" (připomeňme, že Ali a Dja'far byli Mohamedovi bratranci). Libanonské "následovníky Aliho" od všech ostatní šíitů odlišuje Dja'farovo učení kladoucí důraz na adhan, tedy svolávání věřících k modlitbě. Jedním z typických projevů libanonských matawilů je osobní modlitba - monadjat. Právě ona může evropskému posluchači připomenout gregoriánský chorál. Hlubokého a intimního náboženského prožitku je po hudební stránce dosaženo užíváním jednotné tónové kvality, s vyloučením všech kontrastů mezi vysokými a nízkými tóny. Mezi další typické modlitby patří du'a neboli vzývání, její styl je však mnohem prostší a střízlivější. Melodie bývá na konci každého verše zdobena několika tóny, tedy opět stejným způsobem, s jakým se setkáme v gregoriánském chorálu - a tyto tóny odpovídají prvním třem tónům církevní (lydické) stupnice. Užití lydických ornamentů odkazuje k historické tradici začínající u hebrejských žalmů a prvních křesťanských zpěvů. Podle muzikologa Mikhaila Allahwerdiho je celý systém arabské hudby odvozen od jednoduchého lydického základu a mikrointervaly, které dnes považujeme za charakteristický znak arabské hudby, sem pronikly až později a zřejmě mají původ v jiných kulturách. Souvislost této modlitby s raným křesťanstvím dokládá i užití aramejského slova Allahuma, které by se dalo přeložit jako "Velký Bože". Podle šíitské liturgie by modlitba vzývání měla být přednášena jednou týdně nebo jednou měsíčně. Přednes modlitby může být individuální i kolektivní - v druhém případě má obvykle formu responsoria, kdy církevní shromáždění odpovídá slovem amin. Opět tedy můžeme sledovat návaznost na judaismus a křesťanství. více se dozvíte v časopise Sezona